Není úniku

Miš nepodléhá módním trendům. Je mu jedno jestli jsou zrovna v módě Mimoni, Blesk nebo kdokoliv. On má své oblíbence, kterým je bezmezně věrný (Simpsonovi, Mašinka Tomáš a Čtyřlístek). Ovšem poslední módní hit se dostal i k nám.

Cestou z logopedie chodíme vždycky přes hračkářství a tentokrát tam zrovna vybalovali Spinnery. Miš si zkontroloval police, jestli mu je náhodou nepřestavěli ale zastavil u pokladny a chvíli na ně koukal. A stalo se ... Paní prodavačka mu ho podala s dotazem, jestli si to chce vyzkoušet. Během chvíle bylo jasné, že bez spinneru neodejdeme. Paní prodavačka, která ho nezná se ho zeptala, který si vybere. S úsměvem jsem se zeptala, jestli mu ten, který drží v ruce zkusí vzít. Druhá paní prodavačka se začala smát (zná Miš už čtyři roky, co tam chodíme).

A tak jsme si odnesli Spinner. Trošku jsem hledala informace a zjistila, že vlastně byl původně vymyšlen právě pro děti jako je on. A opravdu to pomáhá, zejména v situaci, kdy hrozí krize, stačí mu ho dát do ruky a Miš se místo na situaci, která by ho rozhodila soustředí na roztáčení.

Dodatek: Navíc jsem zjistila, že pomáhá i mě, když potřebuji rychle pročistit hlavu.

Ach ta technika

Od půlky května jsme se s Mišem přesunuli "na kopec". No k babičce s dědou, do jejich domku na vsi. Babička s dědou odjeli na dovolenou a my byli požádání, jestli bychom tam nemohli po tu dobu být a postarat se o psa, kočky a zahradu. Je tam krásně a klid. Miš je tam zvyklý být, zná to tam a je tam rád. Tak odpadá stres s tím, že by mu mohlo vadit, že nespí doma. Jen cestou ze školy ho musím včas upozornit, kam jedeme. Aby nedošlo k panice a následnému výbuchu, protože bych po něm chtěla nastoupit do špatného autobusu. Ale když se vše ohlídá, tak perfektně fungujeme a užíváme si pobytu na zahradě se zvířátky.

No a jednu ze sobot se hned vedle konal závod hasičů. A protože sousedé jeli, pozvali nás, jestli chceme jet s nimi. Já jsem se těšila, že vytáhnu foťák a udělám si pár fotek, vyzkouším si, co jsem se naučila na kurzu a vůbec. Miše první ze všeho samozřejmě zaujal vozový park.

Snažila jsem se ho přesvědčit, že se tam můžeme jít podívat, dokud se nezávodí, to se mu nechtělo. Druhá pro něj zcela zásadní věc byla klobáska, ta je na každé akci v okolí, tak musí přece být i tady a tak se po ní začal shánět. Nezmýlil se, opravdu byla

A pak se začalo závodit. Dokud Miš sledoval z lavičky od stolu, bylo vše v pohodě. Když dojedl bylo už fotografování náročnější, protože jsem musela pozornost dělit mezi to, co se dělo na dráze a Miše, který přemýšlel, jestli si s těmi pány nepůjde zaběhat taky

Ale povedlo se mi, realizaci toho nápadu mu rozmluvit.

Po skončení prvního kola, jsem prohlédla fotky na displeji a byla spokojená, že určitě bude z čeho vybrat. Fotky, které nevypadaly zle. Ale tady zradila technika. Když jsem v pondělí stahovala fotky do počítače, nahrálo se pár fotografií ze začátku a místo ostatní se objevil na kartě jeden velký soubor s prapodivným jménem, s kterým nešlo vůbec nic dělat. Paměťová karta odešla do věčných lovišť. A tak mi zbylo jen pár a zrovna těch slabších fotografií.

Druhé kolo jsme již neviděli. Miš usoudil, že všechny už běhat viděl, je to stále to samé, klobásku snědl, limonádu vypil, tak co by tam dělal a vyrazil domů.

A po obědě přišel na řadu letní sestřih. No nebyl nadšený a tvářil se podle toho dostatečně ukřivděně. Ale za slíbené koupání v bazénu trpitelsky držel....
Byl to zase jeden z našich báječných nevšedně všedních dnů ...

9. 5. 2017 - Relax s pastelkou

Kdysi jsem propadla kouzlu omalovánek pro dospělé. Začla jsem, skvěle se u toho uklidňovala a relaxovala. Ale vlastně jsem načala spoustu obrázků a žádný není hotový. Pak jsem je na nějakou dobu odložila.
A teď už byl pomalu čas na to, abych si vyčistila hlavu a tak jsem opět sáhla pro pastelky, vyndala omalovánky a trošku odpočívala ...
Ty hotové vyfotím lépe než mobilem (slibuju), a tyhle jsem si rozpracovala včera. A protože se blíží úplněk a Miš nespí, tak já jen poslouchám, co se v pokojíčku děje a přitom vymalovávám. Jen mám pocit, že tulipány vidím už úplně všude ...

Mělas koloběžku ... Nemáš koloběžku!

Těmito slovy komentovala (celkem výstižně) babičku situaci, poté co jsem jí poslala fotky.

Miš prostě na kole jezdit zřejmě nikdy nebude. Kolo ho neláká a ani nezajímá. Nemá chuť se na něm svézt, když vidí další kluky. A protože na malé koloběžce jezdil rád, tak o vánocích 2015 dostal pod stromeček velkou s nafukovacími koly (aby mu nějakou dobu vydržela).

Letos jsem se na jaro odhodlala pořídit koloběžku i sobě. Pěšky už se Miš špatně stíhá a je jednoduší pustit koloběžku a hrábnout po něm, než seskakovat z kola. Už když přišla a já ji jen nahrubo sestavila, tak se Miš rozsvítil jak sluníčko a hodlal ji používat. Několikrát jsem ho upozornila, že to nejde a hned ze dvou důvodů: 1) Koloběžka je moje a 2) Potřebuje utáhnout a seřídit.

Když jsem ji přivezla zpátky domů po seřízení a objevil ji, tak už se mi ho zastavit nepovedlo.
Po konstatování: Ale tahle je moje po mě hodil pohled, který hovořil za vše (To si už říkala, a co má být).

Nakonec ji teda otráveně přivedl zpátky, ale vracet se mu jí nechtělo.

Měla jsem koloběžku, nemám koloběžku ...
Je to výstižné, ale naštěstí to není realita. Miš se smířil s tím, že on má tu menší fialovou a že tu mojí mu tady občas půjčím.

Jak se fotí Miš

... špatně a i když to podle počtu fotek doma nevypadá, tak rozhodně hodně špatně ...
Chce to jeho dobrou náladu, fotoaparát v pohotovosti a spoustu štěstí. Plnit pokyny je téměř nemyslitelné. Možná víc napíši někdy příště, dneska se chci ale vrátit trochu zpět

Využila jsem možnosti od Doteku Světla k fotografování. Dotek světla je charitativní projekt zaměřený na profesionální fotografování hendikepovaných dětí zdarma. Více o projektu najdete buď přímo na stránkách www.dotek-svetla.cz nebo na Facebooku.
Většinou po sepsání a zaslání příběhu ke zveřejnění, dostanou zájemci odkaz na fotografa v okolí. Já to měla trošku jinak. Vybrala jsem si totiž Studio Fénix v Novém Boru, s tím že si tam ráda zajedu.

Lenku totiž už znám dlouho (aspoň tedy přes internet) a loni jsme se seznámili osobně. Když nás fotila v červnu. Lenka je totiž nejen výborná fotografka, ale především úžasně empatická žena s velkým srdcem. K prvnímu společnému fotografování přibrala svého syna Toma, kdyby bylo potřeba prolomit Mišovu nedůvěru. A byl to báječný nápad, ne kvůli nedůvěře, protože Miš si okamžitě oblíbil oba, ale díky Tomovi jsme mohli udělat i pár exteriérových fotek, protože právě jemu Miš okamžitě věnoval svou bezvýhradnou důvěru. Následoval ho kamkoli a Tom se o něj opravdu dobře staral, pomáhal mu, jistil ho.
A i samotné fotografování v ateliéru u Lenky doma probíhalo v pohodě, Tom předváděl, Miš to opakoval po něm a ve finále to i jeho bavilo. O tom, že si oba oblíbil svědčilo i to, že ještě nějakou dobu hlásil že pojedeme za paní, kluk a morček (to když v pauze Tom ukázal Mišovi morče a jemu se zalíbilo).

A letos v březnu jsme to zopakovali, tentokrát právě přes Dotek Světla. Vyrazili jsme na výlet autobusem a jakmile jsme na konečné vystoupili, Mišák okamžitě zapnul tu GPS, kterou má v hlavě a naprosto bezpečně mě odnavigoval do cukrárny, ve které jsme měli sraz minule a samozřejmě i tentokrát. Protože jsme měli dost času, dali jsme si pizzu, Miš zmrzlinu a trošku se naštval, když jsem zamítla palačinku. Ale to už dorazila Lenka a slíbila mu je k svačině mezi focením. A tak vyrazil zcela automaticky správným směrem. Když jsme došli k silnici a bylo potřeba, aby šel za ruku, tak ji bez řečí podal mě i Lence a šel. Tam kde bylo potřeba, aby šel jen s jednou osobou, šel s Lenkou. Už to svědčí o jeho důvěře k ní, protože aby šel s někým cizím za ruku, to prostě nedělá. Cestou nám dovolil zastávku na jednu společnou venkovní fotku a pak opět vyrazil. Dovedl nás nejen ke správnému domu, ale i do správného patra a ke správným dveřím.

A po nachystání, už se fotilo. Neměl tentokrát úplně ideální náladu, ale vždycky se našel nějaký důvod, proč se rozhodl s námi spolupracovat :D

Když jsem asi potřetí řekla - tak pojď se převléknout a uděláme ještě pár fotek, zasekl se a rozhodl, že zrovna teď je čas na ty slibované palačinky.

A po nich opět spolupracoval

Takže jak se fotí Miš? Pokud jsou kolem něj lidé chápaví, vstřícní a empatičtí, tak to vlastně není zas tak zlé a to i když nemá dobrou náladu.

Když jsme odcházeli, šli nás Lenka s Tomášem doprovodit na autobus a tady jsem zažila sen. Tom se ptal na různé Mišovo reakce, zajímalo ho, proč i když se naučí adresu a cestu si zapamatuje na první pokus, nemůže jít nikam sám. Proč občas mluví anglicky, proč některé věci, které nám přijdou problém, on přejde bez povšimnutí a jiné, které necháme bez povšimnutí my, ho vyděsí. Proč si zacpává uši a prchá před některými zvuky a další ... A já vysvětlovala a povídala ... a ráda. V jednu chvíli mě Lenka zarazila - Počkej, musíš mu vysvětlit co je nízkofunkční ... Začala jsem přemýšlet o vhodně podané definici pro 12ti letého "kluka", když slyším: No to je přece o tom, jak dobře dokáže fungovat v naší realitě bez pomoci někoho dalšího. Vím, že je to zjednodušená definice, ale lépe bych to v daném případě vystihnout nedokázala.
A proč sen? Mým velkým snem a přáním je, abychom s Mišem potkávali co nejvíce lidí plných empatie a pochopení pro odlišnosti. Lidí, kteří se zeptají proto, aby se mohli přizpůsobit nebo neodsoudili někoho jen tak. Lidí jako jsou Lenka a Tom. Dvanáctiletý mladík, který dokázal za naše dvě návštěvy u nich pochopit více, než spousta dospělých za daleko delší dobu.

10.4.2017 - Jarně

Dneska bylo nádherné jarní, vlastně skoro letní počasí. Venku sluníčko, teplo a tak jsem vytáhla foťák, že cestou ze školy uděláme v parku nějaké fotky. Je tam jeden nádherný zlatý déšť a před ním lavička. Plánovala jsem tam sérii fotek. Ale bohužel lavička byla obsazená a Miš neměl chuť spolupracovat před cizímu lidmi. Už jenom pokyn "Podívej se na mě" ho opravdu obtěžoval a svým výrazem to dával zcela jasně najevo. Pokyn "usměj se" jsem ani nezkoušela (ono to nemá smysl, když nechce, tak to prostě neudělá).
Ale přece jen aspoň jedna jarní fotka z nádherného dne vyšla.

Na zastávce hodlal brašnu s foťákem držet sám, abych ho náhodou nevyndala. Nakonec jsem stejně uspěla. To když si udělal trošku pohodlí. Ovšem pak už brašnu bez diskuse zabavil

2. 4. 2017 - Světový den porozumění autismu

ČESKO SVÍTÍ MODŘE

2. duben je Světovým dnem porozumnění autismu  (World Autism Awareness Day).

Porucha autistického spektra postihuje každé 68. narozené dítě. Některou z forem trpí více než 2% populace.

Od 2. do 30. dubna probíhá již IV. ročník kampaně Naděje pro autismus Česko svítí modře.
Modrá barva je barvou komunikace, která je jedním z největších problémů osob s PAS.

Více na http://www.nadejeproautismus.cz/osveta/cesko-sviti-modre/

Rozsvítit modře se můžete jakýmkoli způsobem, modrou žárovkou, modrým oblečením, nebo modrou stužkou

Motto:
Lidé na spektru jsou JINÍ ..... Ne horší !

Vidím to každý den na svém synovi. Je jiný než ostatní děti, ani lepší, ani horší, jen prostě jiný. Není žádný neosobní stroj, má svou osobnost i své nálady. Má smysl pro humor, umí se  smát, rád si zpívá. A je mu jedno, že to co si vybral, zrovna neodpovídá situaci. Co na tom, že je duben, když on se rozhodl, že dneska si budeme zpívat vánoční koledy. Jemu to dělá radost. A tak já zcela falešně, ale s nadšením zpívám s ním, protože v tu chvíli jsme ve stejném světě a sdílíme radost spolu.
Vybírá si s kým bude komunikovat, jsou lidé ke kterým má důvěru hned při prvním setkání, jsou lidé, kteří si ji musí "zasloužit" a jsou lidé, kteří ji nedostanou nikdy. V tomhle směru dávám na jeho pocity a zjišťuji, že on se neplete. Nejde zaškatulkovat do nějakých tabulek. Miš je prostě Miš.

QuickPage Modrá žárovka - PST Designs

1. 4. 2017 - Nový začátek

Kdysi jsem s nadšením založila blog pro "Projekt 365".  Později se změnil na "fotostřípky ze života". Aby se mi tam nepletlo tvoření a fotografování, založila jsem další dva blogy. A později se mi nedostávalo energie a všechny tři blogy jsem nechala usnout.

Ale pár lidí mě přesvědčilo, že bych se měla k blogování zase vrátit. Jenže já vím, že pro mne by byla velkým problémem mezera dvou let, která by na původním blogu byla. Měla bych neustále pocit, že ji musím doplnit a přitom vím, že to nejde.

Nakonec jsem se rozhodla to zkusit, ale místo oprášení původního blogu založit nový. A neznám lepší datum pro nový začátek než "Apríl".

A tak jdu do toho a znovu zde budou střípky z našeho života se synem Michalem přezdívaným Miš, mé tvoření a samozřejmě fotografie.